Kdo (ne)chce referenda? Díl 3.

Zavedení referenda na celostátní úrovni patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V novém seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Po úspěšném seriálu článků o pokusech o omezení imunity poslanců a senátorů přinášíme další sérii analýz. Tentokrát si rozebereme všechy dosavadní pokusy o prosazení zákona o obecném celostátním referendu. Nebudeme se přitom snahami prosadit konání jednorázového referenda o dílčí věci, například o přímé volbě prezidenta nebo o vstupu ČR do NATO.

Ústava České republiky (článek 2) říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Podle části politické reprezentace to znamená, že každé konání celostátního referenda vyžaduje přijetí zvláštního ústavního zákona. Zatím bylo tímto způsobem uspořádáno referendum o vstupu do EU.

Podle jiných politiků ovšem ústava předpokládá přijetí obecného zákona, který by umožnil konání celostátního referenda po splnění předepsaných podmínek. Zatím bylo předloženo 12 návrhů na přijetí takového ústavního zákona. V tomto seriálu článků je postupně rozebereme.

Ve třetím díle se podíváme na další návrh, tentokrát z roku 1997.

Rok 1997, předkladatelé Zdeněk Jičínský (ČSSD) a další poslanci

Uplynul nějaký čas, obsazení Sněmovny se obměnilo a u moci tentokrát stála menšinová vláda ve složení ODS, KDU-ČSL a ODA, opírající se o přeběhlíky. Do takového stavu přišel další návrh ČSSD k ustavení referenda.. Podívejme se nejprve na parametry referenda podle tohoto návrhu:

• Kdo může vyvolat referendum: Vláda a alespoň 80 poslanců. Tento nízký počet dovoluje, aby referendum využívala i opozice.
• O čem nelze rozhodovat: lidská práva, volba a odvolávání politiků, závazky vyplývající pro ČR z mezinárodních smluv, příjmy a výdaje státu, rozhodnutí soudní moci.
• K přijetí návrhu v referendu je potřeba: Nadpoloviční většina hlasujících při účasti alespoň jedné třetiny oprávněných voličů.
• Rozhodnutí referenda lze zvrátit: V případě referenda o zákonu je třeba tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. V případě referenda o ústavním zákonu je třeba dvou třetin všech poslanců a dvou třetin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. Fakticky je to tedy extrémně obtížné.
• Další zajímavosti: Návrh pamatoval i na možnost zjišťovat vůli voličů pomocí nezávazného poradního referenda.

Oproti svým předchůdcům je návrh mnohem propracovanější. Přestože se jednalo o opoziční iniciativu, došlo ke dlouhé debatě, jež byla zapříčiněna právě silou předkládaných argumentů, které odpůrci nemohli pominout bez vyjádření. Tehdejším poslancům musíme přiznat, že diskuze byla skutečně hodna parlamentu a protáhla se nakonec až do třetího čtení.

Rozprava se nejednou vedla i o samé podstatě zastupitelské demokracie. Citovali se političtí myslitelé od J.Madisona, přes R.Dahla až po H.Arendtovou. V této disciplíně vynikali zejména D. Kroupa (ODA), J. Payne (ODS), Z. Jičínský (ČSSD) a v neposlední řadě M. Ransdorf (KSČM). Občas vystoupili i poslanci za SPR-RSČ a tu méně, tu více, si přihřívali svou populistickou polívčičku.

Odpůrcům vadila především šíře témat, o kterých by bylo možno rozhodovat či nízké kvórum, což by vedlo k přílišné frekvenci lidových hlasování. Nejpodstatnější námitkou však bylo nedostatečné vymezení referenda ve vztahu k ústavě (L. Kudláček z ODA). Jestliže by výsledek referenda měl vyšší váhu než ústavní zákon, co by se stalo v případě, kdyby lid rozhodoval o šíři dotazů, které je možno v referendu zadat?

Obhájci se odvolávali na rezoluci č. 1121 Rady Evropy, která členské státy zavazovala ke zvýšení účasti občanů na vládě a tím také ke zlepšení zastupitelské demokracie.

Při vyjádření se k nízkému kvóru poukázal Z. Jičínský na to, že samotné vyvolání s sebou nese velkou politickou zodpovědnost a proto nehrozí, že by se to opakovalo příliš často.

Dalším důvodem pro bylo příliš úzké pojetí české demokracie, které mohlo za neutěšený status quo. A jelikož stávající rozložení sil v Parlamentu referendu zrovna nepřeje, jak zmínil Jičínský, návrh nepředpokládá možnost vyvolání referenda lidem, pouze poslanci samotnými.

M. Ransdorf uvedl, že „kdo je pro zakotvení prvků přímé demokracie, není proti zastupitelské demokracii jako takové“. A tak by se dalo pokračovat. Na obou stranách padl přehršel silných postřehů a relevantních připomínek. Není prostor zde popisovat celou debatu, čtenář si může jednoduše udělat obrázek sám (1. , 2. a 3. čtení).

Hlasování přineslo vysokou účast, ten samý den se totiž rozhodovalo i o státním rozpočtu na rok 1998. Většina byla pro, ale ke 120 potřebným hlasům ani sáhodlouhá diskuze nevedla. Několik málo lidovců a občanských demokratů se zdrželo. Opozice stála jednolitě za návrhem, nehledě na stranickou příslušnost. Pozoruhodnou skutečností je bezesporu to, že oba přeběhlíci z řad ČSSD (J.Wagner, M.Noveská) hlasovali pro. Avšak jejich hlasy nic neřešily, takže si to mohli s klidným srdcem dovolit.

Hlasování po jménech

Filip Legát, KohoVolit.eu

Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.

Předchozí díly:

Kdo (ne)chce referenda? Díl 1.

Kdo (ne)chce referenda? Díl 2.