Kdo (ne)chce imunitu? Díl 3.

Omezení imunity poslanců a senátorů patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Snahy o zúžení imnuty se táhnou již od roku 1993 až do současnosti, přičemž z 18 dosavadních návrhů byl úspěšný jen jeden. Nyní leží ve Sněmovně v pořadí devatenáctý pokus o změnu.

Úprava ústavy (článek 27) v otázce imunity zajišťuje českým poslancům a senátorům jednu z nejrozsáhlejších imunit mezi evropskými zákonodárci. Kontroverzní je hlavně celoživotní trestní imunita v případě, že komora, jejímž je politik členem, nedá souhlas k jeho stíhání.

Hlasovat přitom může sám politik, o jehož vydání se jedná. V extrémním případě tak může o svém vlastním vydání rozhodnout sám. Garantována je i imunita za hlasování, za projevy učiněné v parlamentu a přestupková imunita.

V prvním a druhém díle tohoto seriálu jsme probrali prvních pět návrhů. Ve třetím díle si přiblížíme poměrně zajímavé období tzv. „opoziční smlouvy“ od konce léta roku 1999. V té době totiž došlo k podání hned čtyř návrhů na omezení imunity, které si v podstatě navzájem konkurovaly. Dva se týkaly omezení přestupkové a dva procesní imunity.

Rok 1999, předkladatelé Pavel Němec (US) a další versus Vláclav Grulich (vláda)

Jeden z návrhů na omezení přestupkové imunity předložili poslanci Čtyřkoalice. Navrhovali, aby byly přestupky poslanců a senátorů projednávané před disciplinární komisí pouze v případě, že o to požádají. Jinak měly být projednávány podle běžných zákonů. Tato úprava se měla týkat i soudců, státních zástupců a soudců Ústavního soudu.

Menšinová vláda ČSSD k tomuto návrhu vydala nesouhlasné stanovisko. Sama totiž předkládala prostřednictvím ministra vnitra Václava Grulicha (ČSSD) vlastní návrh, který se do velké míry ztotožňoval s poslaneckým. Na rozdíl od něj však neumožňoval pachateli, aby si mohl vybrat řešení před disciplinární komisí.

Oba návrhy byly projednávány ve stejném čase. V ústavně-právním výboru došlo ke sloučení diskuse o obou návrzích. Výsledkem toho bylo, že poslanecký návrh byl doplnění o některé části vládního. Následně bylo navrženo, aby byl ten vládní návrh zamítnut v případě přijetí toho poslaneckého.

V rámci rozpravy nezazněly žádné odmítavé projevy, které by směřovaly proti návrhům jako takovým. Kriticky se vyjádřil ministr Grulich, který považoval za nelogické, aby vládní návrh, který se zabýval širší problematikou, ustoupil poslaneckému. V tom ho podpořil poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD).

Poslanecký návrh byl po 3. čtení nakonec přijat (hlasování po jménech). Druhý den došlo ke stažení vládního návrhu ministrem Grulicha.

V Senátu však nastala zcela jiná situace. Ústavně-právní výbor Senátu i navzdory některým připomínkám vydal kladné stanovisko. Naopak mandátový a imunitní výbor vyjádřil nesouhlasné stanovisko. V něm se například uvádí, že navrhovaná novela porušuje Úmluvu o ochraně lidských práv, protože projednávání přestupků se vkládá do rukou úřadům, které nejsou nezávislé.

Poměrně živá debata se rozproudila i mezi senátory samotnými. Senátor Jiří Šenkýř (KDU-ČSL) tvrdil, že v zákoně se kromě řešení imunity zavádějí nepříjemné sankce pro samotné občany, protože jim hrozí pokuty aniž se mohli nějak bránit.

Senátor Jiří Pavlov (ODS) použil již starou známou výtku o nesystematičnosti návrhu. Proti tomu vystoupili senátorka Jitka Seitlová (bezpartijní) a senátor Jiří Skalický (bezpartijní), kteří se ohradili tím, že tento problém tu bude vždy a spíše se tím projevuje neochota podpořit daný návrh.

Na argument o nesouladu návrhu s Úmluvou senátor Skalický dodal, že v takovém případě měl už dávno být zrušen celý přestupkový zákon, který je s ní v rozporu.

V hlasování bylo pro přijetí návrhu jen 19 z 58 přítomných senátorů. Vzhledem k tomu, že návrh vyžadoval schválení obou komor, nebyl v konečném důsledku přijat.

Hlasování po jménech

Rok 1999, předkladatelé Miloslav Výborný (KDU-ČSL) a další

Další dva návrhy se týkaly omezení procesní imunity a podobně jako v předchozím případě byly projednávány spolu.

Poslanci Čtyřkoalice podali návrh na omezení procesní imunity jen na dobu trvání mandátu. Návrh se měl týkat i ústavních soudců. Kromě toho měla zůstat zachována celoživotní imunita v případě trestných činů souvisejících s výkonem mandátu, o čemž měla rozhodovat příslušná komora.

Poslední bod představoval problém pro vládu, která se ve svém stanovisku k návrhu vyslovila odmítavě. Důvodem bylo podle ní to, že zmíněný bod je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, protože Parlament ani žádná z jeho komor nemá právo rozhodovat o tom, zda je nějaký čin trestným činem.

V hlasování bylo přijato usnesení o zamítnutí návrhu. Hlasování po jménech (Hlasy pro návrh v tomto případě znamenají hlasy proti omezení imunity.)

Rok 1999, předkladatelé Ivan Langer (ODS) a další

Druhý návrh předložili poslanci ODS. V tomto případě šlo o komplexnější změnu ústavy, která zahrnovala kromě omezení procesní imunity například i úpravu rozpouštění Poslanecké sněmovny nebo pravomocí prezidenta.

V samotné rozpravě o otázce imunity nepadla žádná významná zmínka. Debaty se většinou týkaly ostatních částí návrhu, případně padaly námitky, že touto novelou ústavy si chtějí dvě největší strany ČSSD a ODS posílit své postavení. Šlo totiž o období tzv. „opoziční smlouvy“.

V hlasování Poslanecká sněmovna daný návrh přijala. Hlasování po jménech

V Senátu se návrh dostal k projednání po více než roce od schválení Sněmovou. Přesto se rozprava nesla v podobném duchu. Většinou se debatovalo o ostatních bodech návrhu a zmínky o imunitě nebyly nijak závažné nebo zajímavé.

Senát tuto novelu ústavy nakonec zamítl. Hlasování po jménech

Lukáš Horvatovič, KohoVolit.eu

Předchozí díly

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 1.

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 2.